Rozhovor: Jan Syrový

Střešovice - Dnes přinášíme článek s Janem Syrovým, který letos slaví 20 let v klubu. Co se za jeho působení změnilo a co chystá do budoucna? Všechny odpovědi naleznete v obsáhlém rozhovoru.

Honzo mohl bys nám na začátek říct, kde jsi s fotbalem začínal? A co, nebo kdo tě k němu přivedl?

Již ve velmi útlém věku bylo jasné, že se budu kolem fotbalu motat. Jak se říká, a s oblibou to také říká moje maminka, “narodil jsem se s míčem u nohy”. Největší podporovatelé byl hlavně děda, poté máma a táta. Ale Rozhodnutí přihlásit se do klubu bylo vyloženě moje (tehdy to tak bylo, že jsme se mohli rozhodovat sami již jako malý). V tu dobu už někteří mí budoucí spoluhráči ze školky chodili na Břevnov a já jako rodilí Břevnovák jsem je samozřejmě následoval. A tak jednou ve středu se mnou má starší sestra Jana vyrazila na hřiště “pod věží”, kde se mě ujali trenéři Tichý a Alinč a já začal oblékat dres červeno-bílý Břevnovský! Tenkrát jsme hráli standardně 11v11 na velkém hřišti a hned v sobotu jsme jeli MHD do Radotína (kdo měl kliku, vešel se k panu Tichému do bílé škody 120l). Vstřelil jsem dva fíky z pozice pravého obránce s číslem 4 na zádech. Pavel Kopal přidal jeden gól a my vyhráli 2:3. Byl to okamžik, který mě pro tento sport uvrtal na dalších 30 let.

Jak vypadala tvoje hráčská kariéra dál? Mohl bys nám tato léta trochu přiblížit? Na co jsi byl jako hráč pyšný, případně co se ti jako hráči úplně nepovedlo?

Od prvního příchodu na hřiště jsem snil o tom, jak budu velký hráč a hlavně jak budu jednou reprezentovat naši zemi. Ale postupně! Na Břevnově jsem prožil skvělá léta, tenkrát nebyl takový dosah televize, natož internetu. Čili kromě ligy vlastně nebylo moc co sledovat a my tak trávili na fotbale veškerý čas. Naše soutěž a výsledky nebyly nikterak věhlasné, nebyli jsme Sparta nebo Slavia, prostě jsem své fotbalové dětství prožíval jako každý kluk z naší party a generace. Chtěli jsme hlavně vítězit, a pokud se to povedlo, byl to neskutečný pocit, ovšem stejně tak jsme brali i porážky, po těch nám nebylo dobře. Co si pamatuji, měl jsem strašně rád, když jsem šel po prohraném zápase domů a na schodech už voněl mámy oběd. A najednou ty strasti po zpackaném zápase byly pryč.

Byli jsme vlastně končící generace na Břevnově. Za námi už se nenabírali nové děti a někdy v mladších žácích tuším, se Břevnov pro mládež bohužel uzavřel úplně.

Poté jsme musel měnit školu a přešel jsem na ZŠ Petřiny-sever, kde byl pan učitel Mareš, který na Bílé hoře dělal v tu dobu snad všechny kategorie a nabídl mi jít tam. Kluci ze třídy na Bílce hráli, tak jsem si říkal, proč ne. Tam jsem byl asi dva roky. V tu dobu hodně frčel v Dortmundu Freddy Bobič a tak mi tam začali říkat zejména teda trenér Mareš. Jelikož jsem byl raubíř a opět jsem musel měnit školu, zpřetrhaly se i vazby s Bílou horou, tak sem vyrazil zkusit štěstí na Arimtu, kde se hrála v žácích tehdy celorepubliková liga. V týmu byl třeba Dan Pudil, ale nedostával jsem moc prostoru. Navíc měl trenér tehdy fotbal zaloźený z mého pohledu jen a jen na fyzické zdatnosti a tak jsem našel klub svého srdce. Někdy v šestnácti letech se potkali naši s Vajnarovými a Jirka mi nabídl přestoupit do Střešovic a po veletoči s přestupem jsem oblékl zeleno-bílý dres a s trenéry Vajnarem a Vomáčkou se vrhli do práce.

Jako největší úspěch řadím vítezství v Police Cupu, což byl mezinárodní turnaj dorostu. Ve finále jsme smetli Angličany 2:0 a já už jako kapitán dorostu trefil trestňák. Při vyhlášení nám hrála Česká hymna a já si mohl říct “tak přeci si reprezentoval”, i když v menším měřítku! Někdy na přelomu Dorost-muži projevila zájem Bohemka, ale odmítl jsem a tím pádem jsem i vytušil, že profi kariéra mě mine. A tak jsem si dal osobní cíle a ty zněli: Šéfovat mužstvům Střešovic a být správným lídrem! Tyto cíle jsem si postupně splnil, a tak následovali další, a sice posunout mužský tým do vysněného přeboru! To se nakonec podařilo, i když napomohlo odstoupení Sparty Krč, ale cíl byl splněn a byly to ty nejlepší chvíle mé fotbalové kariéry, co by hráč.

Pak tu byla od mala ještě druhá stránka a to ta temnější. Na Břevnově jsme vyrůstali (v dobrém slova smyslu) na ulici, která nás naučila spoustu dobrého, ale i zlého. Naše povahy byly zejména ničeho a nikomu se nevzdat za žádných okolností a to se podepisovalo na mé výbušné povaze. Nezřídka se stávalo, že jsem obdržel červenou kartu za hrubosti. Ale zase jsem nikdy za žádných okolností nechtěl a nepřijmul porážku. Když jsem se stal kapitánem, trochu mě to usměrnilo a mé “blikance” ochabovaly, a to zejména protože jsem chtěl hrát a neoslabovat mužstvo. Bylo to nádherné dětství, které bych přál dnešní generaci!

Ve Střešovicích jsi zakotvil již natrvalo. Co pro tebe bylo tím impulsem, zůstat právě tady?

Ve Střešovicích jsem zůstal, neboť nikdo nebyl ochoten zaplatit mou tržní hodnotu, která byla na tu dobu astronomická. :D

A tak se začal vyvíjet vztah Hráč - Klub, který byl ovlivněn hlavně lidmi ve Střešovicích. Nerad bych na někoho zapomněl, a proto se raději vyhnu jménům, ale obrovský podíl na této chemii měl Roman Martínek! On a jeho generace hráčů mě uváděli do chlapů a já si vzal od nich spoustu dobrého. Samozřejmě Radek Trhlík, předseda, který jediný akceptoval přestupovou částku (dělám si srandu). Radek moc pomohl při jednání o přestupu (jelikož jsme v jiných klubech byly na hostování, Střešovice mě museli vykoupit z Mladé Boleslavi nebo od pana dragouna už nevím přesně). Jsem mu za to dodnes zavázán! A pak prostě všichni spoluhráči, trenéři, příznivci klubu. Těch lidí je spousta a opravdu bych nerad na někoho zapomněl, ale tihle všichni se podíleli na tom, že mé srdce začalo být z poloviny zelené a z druhé bílé.

V současné době tě spousta lidí zná spíše jako trenéra, než jako hráče. Jaká byla tvoje cesta z hřiště za postranní čáru? Kdy a jak jsi s trénováním začal?

Když pominu svůj začátek, tehdy mi bylo 18 a strávil jsem jeden rok s ročníky 98-99, tak jsem vlastně benjamínek na trenérské židli. Po postupu do přeboru coby hráč jsem nedostával už tolik důvěry na hřišti (což samozřejmě bylo mylné rozhodnutí trenéra) :D, a tak mě postupem času přestávalo bavit dávat tomu vše na tréninku i v kabině. Když se po nepodařených výsledcích dostal k mužskému týmu nový trenér Martin Pačanda (sekretář a šéftrenér mládeže), požádal mě, jestli bych mu nedělal společně s Danem Klírem (trenér U19) asistenta. Tušil jsem, co se ode mě asi bude chtít a sice "dělat kabinu", což pro mě nebylo nic nového a tak jsem kývnul. Jak moc jsem se zmýlil, ukázali výsledky a nálada v týmu v průběhu sezóny. Dělat podobnou roli jako hráč a poté jako trenér je úplně něco jiného a tenkrát jsem to nezvládl tak, jak bych si představoval. Nicméně po Martinově boku jsem se naučil mnohé a dnes, i když se nedařilo výsledkově, jsem za tuto zkušenost vděčný a dodnes z ní těžím. V tu dobu mi také dorůstal do fotbalových let syn. Martin mě ostatně dlouho, tak jako ostatní otce z nedostatku trenérů, přemlouval, ať jdu trénovat mládež. Já odolával až do chvíle, než proběhl klubem pořádaný Memoriál na počest zakladatele našeho klubu pana Kahovce v hale ZŚ Petřiny - Jih. Nahrával jsem zápasy a potom, když jsem si to pouštěl, jsem zjistil, že jsem v hale slyšet takřka jen já a mé pokyny se ještě sem tam neshodují s trenérem. Tak jsem si řekl, seš chytrej jak rádio, čas máš, fotbal miluješ, ale už toho moc nenahraješ, tak koukej jít pomoc, něco se nauč a nauč ostatní! A tak se ze mě stal před cca sedmi lety "trenér".

Nějaký ten pátek už trénuješ. Vnímáš jestli, případně jak ses za ty roky trenérsky posunul? Co se ti z tvého pohledu podařilo, na čem je potřeba ještě zapracovat? A poodhalil bys nám jaké jsou tvé další plány, co se trenérské činnosti týče ?

Jak jsem již říkal, v osmnácti jsem rok trénoval a při té příležitosti jsem si udělal základní C licenci. Pak přišla od trenéřiny odmlka. Když jsem se k trénování vrátil, dlouho jsem přemýšlel nad postupem ve vzdělávání, ale časově to nebylo možné. Až předloni jsem nejprve absolvoval Grassroot C v Jihlavě a následně úspěšně absolvoval závěrečnou zkoušku na licenci UEFA B a musím říct, že to byl z trenérského hlediska skvělý progres! Všeobecně co se týká vzdělávání trenérů v republice, to šlo strašně nahoru. Pořádá se mnoho seminářů na všechny možné témata, probíhají Coerver kurzy, apod. Konečně jsme dospěli do doby, kdy opravdu platí co Čech to trenér.

Já sám bych chtěl nyní absolvovat licenci UEFA B se specializací na mládež, jen je potřeba opět naplánovat dovolenou a složit přijímačky. Výš už asi nepůjdu, ne že bych nechtěl, ale A licence vyžaduje tuším 8 celotýdenních cyklů a na to dovolená bohužel nestačí.

Nevím, jestli se dá říct, že se to podařilo přímo mě, ale jsem moc rád, že se nám podařilo vytvořit přátelský kolektiv trenérů, který chce pracovat společně, a jsme jednotní v tom, co chceme v klubu budovat. Za druhé se nám snad daří nadchnout děti pro sport, pro klub. Já osobně se hodně snažím všem okolo nenásilně vštěpovat, že klub SK Střešovice 1911 je rodina a vyžaduji, aby se ke klubu také takto všichni chovali od mladých hráčů až po trenéry.

V současné době působíš na dvou frontách. Kromě kategorie U13, kde zastáváš pozici hlavního trenéra, tak působíš i jako asistent u A týmu mužů. Dokážeš říct, která kategorie je ti blíž a ke které tě to víc táhne?

Nikdy jsem nedělal rozdíl, neboť každé práce v klubu si velice vážím a snažím se ji dělat maximálně! Možná i to rozhodovalo, že jsem dostal třikrát po sobě od různých trenérů nabídku pracovat u Áčka jako asistent, což mě vždy moc potěšilo, ať už jsem přijmul či odmítl. Pár rozdílů samozřejmě najdeme. U dospělých je to ten ZÁPAS, je to bitva, ve které nesmíte prohrát, musíte do toho dát všechnu svoji empatii, emoce, smysly, prostě vyždímat se, jako kdybyste ten zápas hráli sami. U žáků je to pro mě osobně stejné, ale navenek se hlídám, abych udržel emoce na uzdě a nehulákal na rozhodčí nebo nedej bože nevypustil nějaké vulgarity, či neadekvátní reakce, které se prostě v dospělém fotbale odehrávají, i když víme, že i tak to není správně. Ale v tom vidím hlavní rozdíl, co se mě týče. Když pominu tréninkové pojetí a dávky, které se samozřejmě mezi kategoriemi liší, můj názor a zkušenost je ta, že jsou si obě podobné a nakonec hůř to vyplývá pro dospělé. "Děti" se neumí vyšťavit (netýká se samozřejmě všech), ale nemají to v sobě, málokdo z nich je ochoten jít přes práh jak se říká dnes "komfortní zóny", je to těžké, je z ní vytlačit a přesvědčit je, že je to pro jejich růst dobře. Na druhou stranu jim odpustíte, pokud udělá mindu, nebo dá špatnou nahrávku (pokud to není po 20. za sebou) pořád máte na mysli, že se učí něčemu novému. U dospělých je to stejné, jen obráceně, jsou schopni akcelerovat a jít naplno (také to ale není pravidlo), no, ale pak žasnete, že netrefí letící míč nebo zvorá jednoduchou přihrávku. Kolikrát jim říkám, že jsou horší než ty děti, ale samozřejmě je to nadsázka. Abych ale odpověděl na otázku, ať už muži nebo děti jsem moc rád a moc si vážím této práce na obou frontách a snad je i vidět, že nechci žádnou ošálit ani o píď

Co říkáš na dnešní trendy v trénování a výchovu mladých talentů?

To je těžká otázka. Dnes je taková doba, že se vše dětem usnadňuje, mají prakticky vše, po čem touží, o nic nemusí bojovat jak doma tak ve sportu.  Sedí u počítače, tabletu nebo telefonu spoustu hodin. To bylo ještě před pandemií a nyní je to ještě horší. Bojíme se, aby se střetávali s realitou. Vždycky to tu byl strach o své potomky, ale já si pořád říkám, jestli to dnešní opatřování není až za hranou? Vše pak totiž navazuje na sebe. Chceme budovat silnou generaci, ale odepíráme jí právo se sami v některých případech či fázích života rozhodovat samostatně, chceme, abychom tvořili silné jedince, na druhou stranu je ani v dnešním provozu nechceme pouštět na cesty do MHD ze strachu, že se jim něco stane. Školy jsou ráno obsypány automobily, neboť je to pohodlné pro všechny, ale i právě třeba při takové „malichernosti“, jako je právě cesta do školy, se dítě rozvíjí a roste. Musí být bdělé, dávat pozor na přechodu apod. Fotbal se u přípravek stáhnul na malá hřiště, což je fajn, ale co podle mě není fajn, jsou výsledky. Pořád se řeší, že se dětem nemají říkat, ale pro každého sportovce je to přece signál, jak se mu daří nebo nedaří. Nakonec nejsou výjimkou ani výsledky 40:8!!! Ano to je rychta, protože se hraje na dvě hřiště a toto podle mě to dítě vstřebává hůře. „Proč jsme prohráli o tolik, když na našem hřišti jsme vyhráli 8:6? Je to nedomyšlené, dle mě by nebylo špatné  třeba takový výsledek vydělit 4 (hraje se na čtvrtiny) a tento výsledek zapsat. Utkání tak má své vítěze i poražené, ale bude ve finále pouze 10:2 a to je snesitelnější pro obě strany a navíc to hráčům dává i ty negativní pocity v lepším, ale pravdivém světle. Neprohráli jste o moc, ale musíte příště zabrat víc. Pokud dostane 40 gólů, těžko jim vysvětlujete, že stačí zabrat jen o kousek, je to pro ně nedosažitelné v tu chvíli. Všude jsou zrekonstruovaná malá hřiště na sídlištích, ale zejí prázdnotou. Jeden důvod je, že jsou dnešní generace líné a mají spoustu jiných pohodlnějších koníčků, ale druhý je, že se rodiče o ně bojí a nepustí je do určitého věku ani samostatně s partou ven. To jsou věci, které pak suplují vlastně na tréninku, kde ale nemáte tolik času. Nikdy nedokážeme nahradit třemi jeden a půl hodinovými tréninky řízené aktivity nekoordinovaný pobyt venku po škole a to je bohužel úzkost dnešní doby. Dětem chybí nácvik situací z volného prostředí, techniku si osvojíte pouze opakováním, ideálně každý individuálně sám venku na plácku nebo „pouličním fotbálku“ opět se to váže na tréninkový proces. Dnes vše, to co by měli umět z té ulice, musíte udělat na tréninku ve velmi omezeném čase. Je na tom založená metodika dnešního fotbalu, ale já si pořád říkám, že to není ta správná cesta, že musíme dostat děti ven na hřiště za barákem. Tudy podle mě vede cesta, jak netvořit strojově pár vyvolených jedinců, ale opravdu další a další generace pohyblivě zdatných a nadaných jedinců. Jelikož nás dokázali oslovit projekty typu Jogabonito a různé dovednostní turnaje, ve kterých jsme chtěli uspět a které se pořádali právě ve street stylu, napadlo mě už asi před šesti, sedmi lety uspořádat něco podobného. Prostě pouliční turnaj pro kohokoliv, kdo se přihlásí, nikoliv pro registrované spolky, ale pro partu kluků/holek co se znají ze školy, z klubu, z plácku apod. Stále si nejsem jistý, zda-li by ty děcka prostě dorazili, tak snad někdy se to podaří.

V klubu působíš také v roli člena výkonného výboru. Jak vnímáš z tvého pohledu fungování celého klubu? Jak se klub během tvého dlouholetého působení změnil, kam se posunul? V čem vnímáš největší mezery a nedostatky? Nebo naopak co bys vyzdvihnul?

Klub je ekonomicky stabilní, to je řekl bych první a nejdůležitější složka. Když se podíváte do minulosti klubu, zjistíte, že právě po této stránce jsme již několikrát byli nad propastí a není to ani tak dávno! Ne, že by to bylo na vyskakování, ale nehroutíme se. Já osobně jsem rád, že klub funguje na bázi výkonného výboru, nikoliv na papalášství jedné osoby. Je to opravdu hodně rodinné a to je to krásné.

V klubu působím téměř dvacet let a za tu dobu se posunul o hodně stupínků výš. Sedmnáct týmů hrajících české a pražské soutěže, je tu 450 členů, z toho zhruba 300 dětí, za normálních okolností je areál plný mládežníků potažmo dospělých. Prakticky od 14 hodin ve všední den a po celé víkendy je areál využíván naplno. Máme dvě hrací plochy a ani ty už nám dnes nestačí, v létě budeme předělávat umělku, nedávno jsme komplet předělávali trávu, trenéři dostávají výplaty, každé mužstvo má nové sady dresů, máme celý klub zastřešen pod značkou Puma, v klubu je asi 600 míčů, to vše jsou věci, o kterých jsme si mohli na začátku milénia nechat jen zdát. Vzestup je vidět všude,ale jen pokud jste tu delší dobu, ho dokážete naplno ocenit! Tato fakta nebyla nikdy samozřejmostí, a jen dobrou prací lidí okolo klubu, je to dnes standard pro dnešní generace. Občas mě mrzí, že to lidé nebo hráči neberou v potaz a chovají se, jako kdyby to vybudovali oni, což samozřejmě tak není. Každý má právo se zapojit a pomoci, my budeme jen a jen rádi za každého člena, který se bude chtít podílet na vývoji SK Střešovic. Momentálně v covidové době bylo spoustu času detailně probrat budoucnost, projít areál a najít nedostatky a případné řešení, jak dál. Naším hlavním cílem by mělo být určitě vybudování nového zázemí, to stávající je pro tolik mužstev prostě neudržitelné, ale nechci nic říkat nahlas, neboť je to v rané fázi. Další krok by měla být snaha rozšířit hrací plochy, jak jen to půjde. Na to bude potřeba spousta peněz a projektů, ale každý by měl mít sny a cíle a já osobně vidím budoucnost klubu růžovou. Když se ještě vrátím k financím, co je žalostné, že máme jako klub málo sponzorů. Na tomto poli vidím velkou díru a naším úkolem je přitáhnout zájem sponzorů a místních živnostníků.

Prostoru na zlepšení je stále mnoho. Chceme vystupovat jednotně, čili připravujeme zbrusu novou grafiku klubu, pracujeme na celoklubové koncepci. O prázdninách se opět rozšíří trenérská základna, stávající zázemí by také chtělo oživit, v září chystáme oslavy výročí a věřím, že do té doby budeme moci některé z těchto bodů odškrtnout a rozjet zase další projekty. Máme to štěstí, že se na dalším rozvoji klubu podílí mimo stávajícího výboru i další noví lidé z řad trenérů i hráčů, v čele s manželi Kubíčkovými, Pavlem Cintlerem, Tomášem Obermajerem, Láďou Morgensternem a mnoha a mnoha dalšími. A já mám tu čest s těmi všemi na těchto projektech a budoucnosti klubu spolupracovat, což je skvělé.

Když se oprostíme od současnosti a na chvíli se zasníme... Řekni mi, jak by vypadala tvoje realita, aby sis řekl, tak a teď jsem spokojený? Jaká je tvoje vysněná pozice, prostředí...no prostě tvůj ideál?

O pozice jsem kromě kapitánské pásky nikdy nestál, věřím, že když se člověk obklopí správnými lidmi, dá se dosáhnout mnohých výsledků, aniž byste byl na vrcholu pyramidy. Jelikož se stále rozvíjíme, jako klub asi nikdy nedosáhneme dle mě 100% spokojenosti, ale moc rád bych byl, kdyby naše týmy konkurovaly těm nejlepším v republice, ba co víc, aby byly těmi nejlepšími! Pokud bych se zasnil, tak bych viděl perfektně fungující akademii s patřičným zázemí alá nově otevřená v Liecesteru, která chrlí talent za talentem. A pokud se mám vrátit k realitě, vidím moderní zázemí v našem krásném areálu s akademií na periferii západní Prahy :-D

Rád bych ještě, jak jsem řekl, uspořádal někdy v budoucnu pouliční turnaj pro mládež v minimálním měřítku Prahy.

Pak budu spokojený, než mě napadne nová výzva. Ale to už snad převezme někdo jiný.

Chtěl bys na závěr tohoto rozhovoru našim fanoušků, členům a příznivcům něco sdělit?

Moc bych si přál, aby již bylo vše v normálu a pandemie zmizela. Rozhodnutí vlády byla a jsou za ulynulý rok všelijaká, jen ne plánovaná a spořádaná, myslím. Ač rozhodně nezávidím našim pohlavárům toto volební období, mohli jsme na tom být lépe. Ale to bylo, teď se snad blýská na lepší časy, bude stoupat proočkovanost a virová nálož v populaci bude, věřím, již minimální. Všem chci popřát hlavně zdraví a pevné nervy a už se moc těším, až se budeme opět vídat a rozebírat fotbal na hřišti při zápasech.

Věk:	35 let
Licence:	UEFA B
Hráčská kariéra:	FC Břevnov (1990-1997)
	Sokol Bílá Hora (1997-1999)
	SK Aritma Praha (1999-2001)
	SKS 1911 (2001-současnost)
Trenérská kariéra:	SKS 1911 (2014-současnost)
Současná funkce:	Hlavní trenér U13
	Asistent trenéra Muži A
	Člen výkonného výboru SKS 1911