1.Martine mohl bys nám ve stručnosti popsat své fotbalové začátky? Co tě k fotbalu přivedlo a kde jsi s fotbalem začínal?

 Do míče jsem prý začal kopat hned jak jsem se postavil na nohy (říkala máma). Vyrůstal jsem s dvěma bratranci (o 5 a 7 let staršími). Jeden hrál fotbal za Vyšehrad a druhý ping pong (fotbal měl ze zdravotního hlediska zakázaný). Sice jsme byli v Praze, ale Liboc byla okrajová část a spíš jsme byli "na vesnici". Jak si šli kluci kopat, tak jsem nemohl chybět. I když jsem jim byl možná na obtíž (byl jsem malej), tak mě vždycky nějak zapojili. Skoro každý den jsme to mydlili u nás na plácku.

Když jsem šel v 6 letech do školy, jeden můj spolužák hrál ve Spartě a říkal mi, že Sparta dělá nábor, tak jsem to doma řekl rodičům. Ti tam se mnou jít nechtěli (asi neměli čas), ale jak říkala máma, byl jsem tak otravnej, že tam se mnou nakonec šla (ale říkala si nevezmou ho a bude klid). Bylo nás tam tehdy kolem 170 dětí a vzali 2. Mě, a ještě jednoho klučinu .... Bylo mi 6 let a 3x týdně trénink na Letné a já z Liboce. O víkendu se mnou máma projela asi 3x tramvají cestu na Spartu a začal jsem jezdit sám. Asi po dvou měsících jsem dostal zápal plic a na 3 měsíce z toho úplně vypadl. Vzhledem k tomu, že nejsem moc "rvavá" povaha a nemám rád změny, tak jsem pak už na Spartu nešel. Další spolužák mi hned na to říkal, že hraje za Střešovice, ať s ním jdu na trénink. Do dneška si pamatuju, že jsem přišel v pátek na trénink a trenér (Vráťa Radke) mi říkal, ať přijdu hned v sobotu na zápas. Hráli jsme derby s Tatranem, vyhráli 3:0 a já dal všechny 3 góly. Od té doby jsem tu pevně zakotvil.

2.Takže až na krátkou epizodu ve sparťanském dresu, jsi celou svou hráčskou kariéru strávil v zelenobílém dresu Střešovic? Mohl bys nám vyčíslit jak dlouho toto spojení, Martin Pačanda hráč SKS 1911, trvalo? Vypíchl bys z tohohle období nějakou vzpomínku, o kterou by ses rád podělil?

 Ve 23 letech jsem musel kvůli opakovaným zraněním skončit v áčku, kde se hrálo opravdu o body. Potom jsem asi 4 roky nehrál vůbec, až se u nás založilo „Céčko“. To se udělalo pro trenéry, rodiče a kamarády. Tam jsem se mohl opět zapojil, nebylo to tolik soutěžní a mohl jsem si dovolit uskočit ze souboje a nehrát na hraně zdraví. Netrénovalo se a jen jsme se vždycky sešli o víkendu na zápas. Naše Céčko se postupem času omlazovalo a chtěli jsme z něj udělat takovou naší "juniorku" a nás starce jsme přesunuli do staré gardy, kde jsme se vždycky domluvili s nějakým mužstvem a zahráli si jednou za 14 dní přáteláček. Asi před 5 lety šel náš dlouholetý trenér a kamarád Jirka Vajnar trénovat Přílepy a chtěl pomoc trochu „nabít“ kádr, tak jsem přestoupil tam. Kromě přípravných utkání jsem v Přílepech odehrál jen jeden zápas. Postupem času naše garda přestala fungovat, ale my si spolu s dlouholetými spoluhráči chtěli stále občas zahrát. Kvůli tomu jsme přešli do Bílé Hory, kde jsme si chodili občas zahrát za jejich „Bčko“ (pokud to časové možnosti dovolili).

Pokud se budeme bavit o tom aktivním období, které trvalo zhruba do 22 let, tak se mi pár úspěchů vybaví. V dorostenecké kategorii jsme byli v roce 1994 na turnaji v Holandsku a podařilo se nám obsadit skvělé 3. místo. V utkání proti Feyenoordu jsem dokonce dával z penalty branku a vyhráli jsme 2:1. Dále postup do 1.A třídy v roce 2000 (moje poslední sezóna) a možná i nějaké postupy v žákovských kategoriích, ale to jsem tak nevnímal.

Víc, než sportovní úspěchy bych chtěl vypíchnout celoživotní přátelství a spojení s lidmi kolem fotbalu. Do dneška se stýkáme, voláme si, trénujeme, pomáháme si (osobně i profesně) a víme vzájemně, že v případě potřeby se na sebe můžeme kdykoliv spolehnout. Tohle spojení je k nezaplacení!!!!!

3.Přehoupněme se teď do té druhé roviny, trenérské. Kdo, nebo co tě k trenérskému řemeslu přivedlo? A kdy to celé začalo?

 Od malička jsem měl velké problémy s kotníky. Svůj první výron jsem měl ve 3 letech a od té doby měl asi 50x sádru střídavě na obou nohou. V 16 letech jsem se dostal na sonograf a doktor mi řek, že vidí kotníky ve stavu 70letého vrcholového volejbalisty a doporučil mi přestat. Jenže zakažte 16letému klukovi hrát fotbal... Pořídil jsem si ortézy a mrskal to dál. Ve 23 letech přišel skluz na stojnou nohu na Krči a následně mi doktor sdělil, že ještě jeden takhle těžký výron a dostanu umělý kotník. To bylo definitivum. Seděl jsem doma na gauči a říkal si co budu dělat. Já, který byl od malička zvyklý na fotbalový kolotoč. Věděl jsem, že můj kamarád, bývalý gólman áčka, Richard Havlík trénuje u nás nejmladší přípravku, a tak jsem mu zavolal a zeptal se, jestli nechce asistenta. Odpověděl mi, že mě bere všema deseti, a tak jsem se po sundání sádry zapojil. To byl říjen a trénovali jsme spolu. Bavilo mě to.... V březnu přišel s tím, že dostal nabídku od léta dělat dorost a kluky mi přenechá. Bylo mi 23 let a vůbec jsem o tom nic nevěděl. V začátcích jsem měl problém před ty kluky vůbec předstoupit a něco jim říct. O komunikaci s rodiči už vůbec nemluvím. Postupně jsem se začal zajímat o nějaké trenérské vzdělání a přihlásil se na B licenci. Postupem času jsem se trochu otrkal a pod Richardovými křídly začal do všeho pronikat a úplně mě to pohltilo!!!

 4.Musím říct, že pohltilo a nepustilo, fotbalová PROFI licence, bohatá trenérská kariéra. Mohl bys nám v rychlosti popsat cestu od kluka, který se bál předstoupit před hráče až po současnou pozici šéftrenéra mládeže ve zdejším klubu?

Ono to moc v rychlosti nejde. Prostě mě hodili do vody a musel jsem plavat.... Důležité bylo, že se nám s kluky dařilo v soutěži i na turnajích. Kluky to bavilo a mě ještě víc. Přihlásil jsem se na A licenci, ale poprvé neuspěl. Trochu jsem to podcenil, vlastně hodně. Vůbec jsem se na to neučil. Elán do práce mi to ale nevzalo. Přihlásil jsem se znovu, to už jsem nic nepodcenil a přijímačky udělal. Musel jsem dát tenkrát kvůli tomu i výpověď v práci. Studium probíhalo 6 měsíců. Každý měsíc jeden týdenní blok. Plus jsem chtěl jet v létě s kluky na soustředění. Suma sumárum 8 týdnů dovolené za půl roku mi v práci neumožnili, a tak musela přijít změna. V tomto období jsem byl i pěkný cvalík a začal jsem se zajímat o cvičení v posilovně, stravu apod. Když se mi podařilo shodit za 4 měsíce 20 kg, tak se mě lidi ptali, jak jsi to udělal, vypadáš dobře atd. Chtěli začít chodit cvičit se mnou, tak jsem si udělal kurz fitness trenéra + výživového poradce a začal pracovat i jako trenér fitness. Tím mě moc nepálilo hledat si práci a vše se dalo skvěle skloubit. Mé trenérské fotbalové práce si všimli na Motorletu a dostal jsem nabídku jít trénovat mladší dorost. Po opravdu velmi dlouhém přemýšlení jsem kývnul a šel trénovat tam. V tu dobu na FAČR vypsali přijímačky na PROFI licenci a já s dvěma kolegy jsme se rozhodli se jich účastnit. Povedlo se mi je udělat a přijali mě do studia. Byly to velice náročné dva roky, ale zpětně skvělé. V průběhu jsem dostal nabídku od Bohemians 1905, jít trénovat mladší dorost, a dokonce smlouvu na hlavní pracovní poměr!!! To byl splněný sen!!! Jako mladý jsem snil, že bych dělal fotbal jako práci, ale nenapadlo by mě, že ne jako hráč, ale jako trenér!!! Byl jsem tam celkově 3 roky a prošel si všechny dorostenecké kategorie. Když docházelo k reorganizaci soutěží a zakládala se samostatná soutěž juniorek ligových týmů, měl jsem možnost zapojit se tam, ale musel bych jít finančně níž, a ještě to bylo časově náročnější a špatně by se kloubilo s trenérem fitness, a to jsem si v té době nemohl dovolit. Nejsem typ člověka, co vezme telefon, nebo sedne k počítači a začne se nabízet klubům. S předsedou Radkem Trhlíkem jsem byl kontaktu celou dobu, co jsem na SKS 1911 netrénoval. Hrál jsem stále za Céčko, za gardu, chodil se koukat na zápasy Áčka. Vídali jsme se celkem pravidelně. Skutečnost, že budu na Bohemce končit jsem věděl cca od dubna toho roku. S Radkem jsme se bavili o tom, že SKS už jsou tak velký, že by jednoho profesionálního pracovníka potřebovali a jelikož jsem "místní", tak se nabízelo, abych to byl já.... Byl dostatek času všechno připravit a od července spustit. V podstatě se dá říct, že jsem šel "na zkušenou" do světa a vrátil se zpátky.

5.Podle odpovědi to vypadá, že se ti opravdu daří žít svůj sen. I přes to... Pokud by ses na chvíli zamyslel, je před tebou ještě nějaká meta, na kterou bys ve svém fotbalovém životě rád dosáhl?

Ano z profese, kterou dělám jsem nadšený... Baví mě to. Trénování dětí, komunikace s rodiči, s trenéry, plánování příprav, rozpisů atd. Co se týče met, tak to má dvě roviny:

A. STŘEŠOVICE:

Mým přáním je, abychom měli muže v soutěži Pražský Přebor. Mládež, aby byla pravidelným účastníkem v soutěžích, kde nyní hrajeme a nemuseli se každý rok strachovat o sestupy. Abychom měli kvalitní a vzdělané trenéry a všechno běželo správným směrem. Myslím, že se nám vše daří každým rokem zkvalitňovat a doufám, že se nám povede pro příští sezónu dosáhnout na status Krajského centra mládeže. Rád bych také viděl nějakého našeho odchovance nastupovat v lize.

B. OSOBNÍ:

Měl jsem možnost chvíli trénovat muže. Úplně to nedopadlo. Asi nebyla úplně správná chvíle pro mě a moji filozofii ofenzivního fotbalu. Hráli jsme o udržení v soutěži a já se snažil, abychom hráli líbivý, ofenzivní fotbal, ale v té chvíli to nebylo úplně to, co bylo potřeba. Ale byla to velmi cenná zkušenost. Takže do budoucna bych se chtěl posunout k dospělému fotbalu. Buď poloprofesionálnímu, nebo i profesionálnímu. Ještě nejsem tak starý, aby se to nepovedlo.

6.Zastavil bych se u té roviny Střešovice. Už jsi to trochu nakousl ale... Mohl bys nám ze své pozice sekretáře klubu a šéftrenéra mládeže popsat klubové cíle, ať už ty krátkodobé, nebo ty ke kterým se budeme upínat v následující letech? A jaké dílčí kroky je na téhle cestě třeba udělat? 

Ano nakousl, ale předně bych chtěl říct, že se nám už spousta věcí povedla. Když jsem se do SKS "vrátil", tak třeba v přípravkách jsme měli dvě mužstva (mladší a starší), která hrála na jedno hřiště 4+1 (5+1). Dneska máme 5 přípravkových soutěžních mužstev, která hrají všechny na dvě hřiště, a ještě výkonnostní úroveň Elite. Chodí nám pozvánky na velmi kvalitní turnaje se zahraničními a ligovými mužstvy. V žákovských a dorosteneckých soutěžích hrajeme ligu (U12/13) a divize (U19-U14). I když jsme se tam kvalifikovali díky reorganizací soutěží, tak jsme splňovali požadavky v těchto soutěžích hrát. V přípravných obdobích hrajeme utkání s mužstvy ze stejné úrovně z jiných skupin mimo Prahu, na utkání jezdíme autobusem. Může to vypadat jako samozřejmost, ale za mě tomu tak není. Hráči i trenéři si připadají už jako velcí fotbalisti.

Muži C byla v podstatě stará garda a mladí vycházející dorostenci se v chlapech moc nezapojovali a když, tak neměli trpělivost na to se prosadit a končili. Mluvil jsem s našima staršíma pardálama, a i když se to ne všem zamlouvalo, udělali jsme z Céčka takovou naši juniorku. Obvolal jsem pár svých bývalých svěřenců (tenkrát jim bylo 20-22 let) a po schůzce, kdy se nás sešlo asi 25 se 16 kluků zapojilo a začali jsme hrát soutěž. I když to na začátku nebyla úplně pohádka, tak to svůj účel splnilo. Několik hráčů se postupem času prosadilo do áčka i béčka. I když úspěšnost zapojení se všech vycházejících dorostenců není 100 %, tak každým rokem jich několik hraje dál. V současné sezóně se na podzim kategorie U19 s céčkem provázala a díky širokému kádru U19 chodilo hrát několik hráčů právě za céčko.

Jak jsem psal v předchozí odpovědi, tak nejdůležitějším cílem je získat status Krajského Sstřediska Mládeže pod vedením FAČR. Od příští sezóny nastavujeme koncept stálých trenérů u kategorií s pravidelnými cykly. Máme pravidelná sezení s trenéry, kde debatujeme o fotbalových věcech, vytváříme celkovou klubovou koncepci zaměřenou na výchovu a vývoj hráčů ve všech kategoriích, tak aby tréninkový proces byl pro hráče co nejvíc progresivní. Mám radost, že se nám hlásí sami trenéři, že by u nás chtěli trénovat, trenérsky se zapojují naši současní hráči áčka, béčka, k přípravkám dorostenci a do školičky chodí jako trenéři hráči U15. Všichni mají chuť se vzdělávat a absolvovat školení, doškolení a odborné semináře.

Dále jsem naťukl, abychom viděli i nějakého našeho odchovance v ligové mužské soutěži. K tomu má nejblíž v současnosti náš zahraniční odchovanec Santeri Kuivilainen, který minulý týden podepsal smlouvu ve druhé finské lize. V ČR máme "želízka v ohni" hlavně na Dukle Praha, kde jsou hráči Bartošek, Havlíček, Hübl a Vodrážka. Třeba někdo z nich prorazí až do 1. mužstva.

Značka SKS 1911 začíná být a věřím, že bude stále zářivější fotbalová značka.

7.Vypadá to, že pokud Střešovický fotbal zvládne udržet nastavený kurz, tak se v budoucnu můžeme těšit dalších zajímavých milníků. Martine napadá tě ještě něco co bys členům, fanouškům a příznivcům klubu rád sdělil?

Ani ne tak sdělil jako popřál, aby tuhle dobu přežili s co nejmenšími problémy, a hlavně ve zdraví. Přál bych si, abychom se vrátili co nejdříve do normálního režimu. Nejen trénovat a hrát zápasy, ale do normálního života. Abychom mohli jít posedět s kamarády na pivo, do divadla, do kina, na fotbal apod. Aby hráči i trenéři měli stále elán a chuť naskočit zpět do režimu, který nám všem tolik chybí. Je mi líto dětí (všech věkových skupin) co nemohou chodit do školy, na kroužky, na fotbal a jiné zájmové aktivity. Držím všem palce a přeju si, ať to máme co nejdřív za sebou a mohli jsme se vidět opět na hřišti!!!!